P1070784.JPG
Můžeš mě znát pod jmény Kerberos, Cháron, Fobos, Jean Jacques Juabel či Ravena. Zde mi říkej Daemone. Daemon je mým rádcem na tomto pozemském světě, je to mé spirituální, zvířecí Já.
Vítej poutníče putující cestami internetovými.
Zde nenajdeš ničeho jiného, nežli tvorbu mé pokřivené mysli.
Nic víc, nic míň.
Jestliže nemáš zájmu čísti tvorbu mou, opusť tyto stránky, nebo si vážně poškodíš mozek
A komu se to nelíbí, nechť mi brejle políbí...
wkvdy-71371.jpg

Belevia
         
Jméno nesla Belevia. Jméno bylo na počest mudrců padlé gardy - Behemota a Leviatana.

         Rudé vlasy jí splývaly podél očí, které měly barvu podobnou nejhustšímu magmatu z útrob zemských, a volně se vinuly až do míst, kde vystupovala křídla na povrch těla. Křídla nebyla nepodobna těm, která nosí netopýry noční krajinou.

         Ač byla z rodu nenáviděného nebeským panstvem, přece si jistou ženskou jemnost zachovala. Nikdy si nenechala uniknout příležitost, aby si vylétla z toho sirného doupěte, kterému říkala „domov", na čistý vzduch. Krajina byla dosud neobydlena a nebylo tedy nikoho, kdo by zanesl vzduch nečistotou.

         Užívala si každým pórem a nasávala vzduch s takovou zarputilostí, že se kolikrát zapomněla ovládat a nedávala pozor na nebeské hlídače, kteří neúprosně střežili blízké okolí Nebeské brány, před démony a jinými tvory pekelnými.

         Nebylo však v Pekle bytosti, která byla tak rozporuplná, jako byla Belevia. Ze srdce nesnášela Boha a jeho příslužníky. Stejně tak však milovala svět, který stvořili, aby byli pekelníkům vzdálenější. Ctila a s určitou měrou obdivovala vládce podzemního království - svrženého Satanela. Ovšem protivily se jí neustálé boje Pekla s Nebem, které vždy tak hrozivě zdevastovaly a pozměnily krajinu, kterou milovala, že mnohokrát vedla se Satanelem ostré debaty na téma neutěšujících se bitek.

         Nemohla svému pánovi odpustit, že ji nikdy nevyslyšel. Mimochodem byla Satanelovi pravou rukou a vykonavatelkou jeho vůle. Pokud Satanel bojoval přímo s Bohem, vedla vojska do boje proti těm nebeským.

         Pokaždé dokázala vést útok tak, aby působil co možná největší porážku vojskům nebeským a při tom nepustošil krajinu.

         To v ní zbylo z kdysi andělské krve - soucit, přízeň, láska a spoustu vlastností a citů, které snad ani názvu nemají.

         Správně - byla andělem, stejně jako Satanel a jiní jim podobní. Pak se ale vzepřeli absolutní moci Boha i jeho vládě a byli svrženi do temné sirné propasti, kde nyní žijí.

         Žár jim ožehl peří z křídel a saze i tér se tak zažraly do kůže obnažených křídel, až zčernala. Jen na některých místech zůstala křídla trochu průsvitná. Tam byly vrstvy kůže tak blízko u sebe, že i trochu silnější světlo proniklo skrz jednu a ozářilo druhou z vrstev.

         Však žádný z těchto faktů nezničil tu kdysi andělskou krásu a tak byla Belevia mezi démony a démonkami tou nejpřitažlivější.

Azhani
Azhani on jména slul. Svým příbuzným Azraelovi a Hanielovi na počest nesl jméno. 

Nebyl sice pravou rukou Boha. Nebyl mu ani pobočníkem. Posledním z archandělů byl Azhani. Do vínku mu však bylo souzeno, že bohatou a květnatou řečí bude obdařen. Uzavíral se do sebe častokrát. Verši si život věčný věčně krátil. Písní byl autorem pro Nebeský chór. I když byl řečníkem nad řečníky skvělým, do hádek a pří se mnoho nepouštěl. 

        Každý archanděl, seraf, cherub i řadový anděl byl obdařen takovým vzhledem, který odrážel jeho vlohy, vlastnosti i průběhy jeho chování. Pro svou jemnou duši měl Azhani pleť stále velmi hebkou a bílou jako padlý sníh. Vlasy byly k údělu anděla lehce inverzní. Pro Azhaniho rozpolcenou a jemnou duši andělskou se vlasy, jinak světlé, místy barvily až černě - do barvy noci. 

Je pravda, že bytosti nebeské cítí lásku. Ovšem všechnu ji opírají o Boha. Nevidí, že mohou milovat i jiné osoby. U Azhaniho to bylo poněkud jinak. Žalostně miloval Belevii. Verše o ní mu plynuly z mysli, jakoby byly jeho běžnou mluvou. Několikrát se přistihl, jak o ní nahlas přemýšlí. Bál se však trestu od Boha a tak své city co nejpečlivěji skrýval.

Když byla Belevia i s ostatními vzbouřenci svržena, otřásl se celý Azhaniho svět v základech. Z černých skvrn ve vlasech se staly celé prameny a brzy jich tolik, že by zakryly půl hlavy. 

Nikomu se nesvěřil s tím, co ho trápí. Nemohl. Strach byl přeci jen stále silný. Nevěděl, co by se mohlo stát, kdyby se prozradil. Postupně nezbývalo Azhanimu nic jiného, než se smířit s tím, jak se svět otáčí dál bez jeho vlivu. Jen vlasy zůstávaly stále stejné.

Novou láskou se mu až po čase stal svět oddělující Nebe a Peklo. Byl rád, když mohl uprostřed lesa dát odpočinout křídlům. Opíjel se vůní stromů i květin. Nechával se unášet větrnými proudy a mohl volně přemýšlet o své ztracené Belevii.

Při jednom podobném větrném rozjímání ji opět potkal.
Problémy v ráji
Předlouhé věky uplynuly od Beleviina svržení. Ona žila v útrobách Pekla, zatímco Azhani se trápil v Nebi.

Obě mocnosti spolu sváděly nekonečné boje a války. Jakmile byla jedna ukončena, hned se objevila nová.

V jedné takové roztržce se andělům povedlo nemožné. Neuvěřitelná věc. Povedlo se jim zajmout pekelníka. Démonku. Zajali Belevii!

Když se to Azhani dozvěděl, zděsil se. Znal nenávist svých bratří k pekelným stvořením. Věděl, jaké úklady jsou nachystané a jaké mají s Belevií plány. Nemohl dopustit, aby se jí něco stalo. Cokoliv. Každý další den byl hrozbou a každá vteřina mohla ukončit život té, kterou tolik miloval.
Rozhodl se navštívit Boha. Použil veškeré své nadání pro řazení slov do krásných vět. Do veršů. Promluvil on k Bohu: 
„Ty, který jsi stvořil Nebe
Ty, jenž jsi všemocný
Dovol mi hlídat vězně - pro Tebe
Vynasnažím se zjistit vše, co ví o…"
V tomto verši ho však Všemocný zarazil pokynutím ruky. Azhani zmlkl. Nevěděl, co se stane. Mohl jen předpokládat. „Odhalí mne? Zabije ji? Zabije nás oba? Proč mě přerušil?" myslel si a dostal strach. Nebál se o svůj život. Bál se o Belevii.

„Budiž, buď jí hlídačem." pravil Bůh a Azhanimu spadl ze srdce kámen, dva, tři.

Poklonil se, jak hluboce mohl. Poděkoval. Přeci jen si dával pozor, aby se neprozradil. První část plánu byla splněna a Azhani se nemohl dočkat, až Belevii po tolika letech opět spatří. Pomalu nemohl myslet na nic jiného, ale bál se, že by Belevia, až zjistí, co k ní Azhani cítí, mohla zareagovat negativně a zranit tak křehké srdce andělovo.
První hlídka
Nadcházejícího svítání byl Azhani netrpělivý jako prvně březí kočka. Chodil od oblaku k oblaku a čekal, až skončí večerní hlídka Urielova. Konečně. Dočkal se. Přišla jeho služba. Zarazil se však u vchodu, který odděloval celu od zbytku Nebe. Zapřemýšlel, zda je dost silný, říci Belevii o svých citech. 

Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky, když vcházel. Uviděl ji. Byla svázána řetězy, vsazena do malé klece a zavěšena nad propastí plné nicoty. 

Byla tak blízko a při tom tak daleko. Blízko na dotek. Daleko na lásku.

Nebyla veselá první Azhaniho hlídka. Měl strach cokoliv Belevii říct, cokoliv naznačit. Jen seděl a sledoval ji. Každý pohyb mu učaroval a poutal jeho pozornost. 

Snažil se jí pohlédnout do očí. Do těch nehasnoucích uhlíků. Belevia se však při každém náznaku očního kontaktu otočila. Bála se pohlédnout Azhanimu do očí, protože by mohl poznat, že ha tajně miluje. Nemohla tušit, že její cit by mohl být opětován. 

On celou dobu mlčel, zíral a užíral se nevědomostí. Ona uhýbala pohledu z očí do očí, aby se její muka více neprohlubovala. Už tak bylo kruté být svázána celé hodiny a nemoci dát křídlům možnost roztáhnou se.
        Jiskra volnosti
Uplynulo již několik týdnů od uvěznění Belevie. její vztah k Azhanimu si kráčel svou cestou a zdálo se, že by mezi nimi mohl vzplanout žár citů. 

Nebeští se tolik nebáli, jako dříve, co by jim mohla Belevia provést. Již nemusela být spoutána řetězy a zavěšená v kleci. To vše díky Azhaniho přímluvě. Zdálo se, že kdysi divoká a nespoutaná šelma zkrotla.

V doprovodu Azhanihose dokonce mohla pohybovat po Nebi. Sice nesměla na všechna místa, ale i to byl pokrok. Na noc musela být stále v cele.

I tato omezení přecházela s chladnou hlavou, protože byla stále na blízku svému milovanému.

Ano, bylo na ní stále pohlíženo, jako na pekelnici, skrz prsty. V očích Azhaniho byla však již dávno plně očišťena.
        Noční hlídka
Jednoho dne se stalo, že noční hlídač Uriel nemohl nastoupit do služby. Nedopatřením se totiž poranil na křídle při lovu pekelníků.

Zamyslel se Bůh nad touto situací. Azhani se jevil jako dokonalý náhradník. Ač byl Belevií zaměstnán celý den, byl ochotný ji ohlídat i večer a v noci. Co to bylo pro zamilovaného za náročnou práci, když mohl být na blízku Belevii déle, než je obvyklé? 

Večer následoval Belevii do její cely. Ne jako Uriel, který trávil čas před celou. Nebyl tak ustašen následky svých činů, jako to bylo dříve časté. Nezajímalo ho, kde je a jak je na tom s časem. Zajímalo ho pouze, s kým je. 

Zamkl za sebou dveře - ne, aby Belevia neutekla, ale aby nebyli rušeni, pokud by byly city opětovány.

Začal přemýšlet, jak začne, jak řekne Belevii o svých tužbách. Přemýšlení přerušil náhlý polibek na tvář. Následoval druhý na čelo a třetí - nejdelší - na rty. Prvních pár vteřin nevěděl, jak zareagovat. Na tohle připraven nebyl, ale to už na jeho rtech visel další polibek. Vzpamatoval se a ihned oplácel Belevii stejnou mincí. Zahalil ji svými křídly a ona jeho též. 

Strávili spolu noc plnou projevů toho, na co oba čekali a chtěli udělat tak dlouho.

Když se blížilo ráno, přemýšleli ruku v ruce, jak a hlavně kde by mohli spolu strávit věčnost svých životů. Když už paprsky zalily celu světlem horkého slunce, jakoby je posedla stejná myšlenka. Jednohlasně pronesli: „Na zemi!" a vzájemně si hleděli do očí.
        Nutný úprk
Potichu se vykradli z cely. Bez jakéhokoliv rozmýšlení a beze strachu roztáhli svá křídla a s větrem v zádech se snesli až k nebeské bráně. Nesměli promeškat svou šanci. 

Docházelo ke střídání stráží a brána byla nestřežená.

Rychlostí zimní metelice prolétli branou a hned se ukryli do vonícího lesa. Pro jejich smůlu kousek od brány leželo pero Azhaniho křídla a šupinka Beleviiny kůže. Svolal tak Bůh gardu svých nejlepších lovců démonů a pod vedením Urielovým je vypustil najít démonku a zběha. 

Zaznamenal to však Azhani a začal s Belevií vymýšlet, jak se ukrýt, protože lovci je mohli najít kdykoliv.
Do Pekla?
Belevia dostala nápad. V Pekle přeci nikdy nemusela své city skrývat. Panovala tam větší svoboda, nežli tomu je v Nebi. Nebyl čas se dlouho rozmýšlet. Prošli pekelnými vraty.

Když najednou se Azhaniho chopili dva ďasové a okamžitě ho omotali rozžhavenými řetězy. Belevia ho sice bránila, ale bylo pozdě. Byl vsazen do klece, ze které tekl proudem mazut přímo do rozpáleného kotle pod ní.

„Co teď?" problesklo Belevii hlavou. Okamžitě se rozeběhla za pekelným pánem, za Luciferem, za Satanelem, za Padlým andělemem.
        Audience
Satanel seděl na svém ocelovém trůnu jako vždy. Dumal nad Jezerem tužeb a již u vchodu, kde stála Belevia, bylo jasné, co bude dál.

„Pane, já…" začala Belevia, ale byla přerušena Temným knížetem:  „Vím. Všechno vím. Vše vidím. Ty, dcero, jsi ztratila hlavu. Ztratila's ji pro TOHO ANDĚLA!" řekl důrazněji, aby poukázal na již jasná fakta. „Nejsem z toho nadšen. Sama víš, že je to nepřítel. Nebo tedy alespoň byl, je a bude jedním z nich." „Ale to my byli také..." Odpověděla Belevia a pokračovala: " …a také jsme se pro něco vzepřeli. On mě osvobodil, pomohl mi utéct. Šel se mnou sem, i když mohl tušit, co se tu s ním asi stane."

Zamyslel se na dlouhou dobu Satanel. Seděl a dumal, dumal a seděl. Pak usoudil, že něco na tom, čím argumentovala Belevia, bude. Rozhodl se jí podrobit zkoušce: „Zahleď se do Jezera a řekni, co vidíš." 

Dlouho se dívala Belevia do Jezera. Oči jí zářily jako kapičky taveného zlata. Zasněně propustila mezi rty: „Je tam." Jakoby to říkalo celé její tělo při výdechu.
            Porada
Dlouho se radila knížata Sirného údolí. Jeden přál smrt oběma, druhý jen andělovi. Tu se rozohnili, tu se smířili. Radili se den co den několik týdnů, než našli společný verdikt, trest i vysvobození. Na Zemi, na hranici mezi Nebem a Peklem vyšlou Belevii a Azhaniho. Jen jim nějak zaručit svobodu od obou mocností.
 
Musel se Satanel s Bohem sejít a jednání započalo znovu. Bůh chtěl trest, Satan svobodu a mír. Rvali se a přeli, až půda jim pod nohama pukala, skály se lámaly a řeky obracely toky. Taková to byla pře. Zde se uplatnila Satanova výmluvnost, lstivost a vynalézavost. Argumentoval, jako by šlo o život jemu samému. Při tom ale hájil zrádkyni a nepřítele.

Verdikt
Po dlouhé době našli až vládci společnou řeč, konečně došli k východisku. Ano, dvojice smí zůstat na hraničící čáře, ale ztratí moc a nesmrtelnost – to, co činilo rozdíly mezi nimi i společné směry. Vše museli znovu vybudovat, naučit se novou řeč, aby se své staré odprostili a i jména nová si vzájemně dali. To vše, aby se odprostili od říší svých počátků. To vše, aby naplnili své osudy a city.
 
Na Zemi však zůstanou oni a jejich potomci pod neustálým vlivem starých domovin, aby se neopomenulo, odkud pochází.
 
A na jména nová ptáte se nyní? Sladká Belevia dala muži svému Azhanimu jméno Adam, které podobno bylo původnímu a Azhani dal družce svojí jméno trochu jiných tvarů. Čarovnou Lilith jí nazval a vášní k ní planul.

Vskutku?
Že nové jméno Belevie znáte málo? Je tomu tak. Po čase dlouhém a spokojeném, kdy dítka dítek Azhaniho a Belevie vyprovodila svá dítka z domu do světa, smyl déšť a slunce nové vypálilo nápis na jejich náhrobku. Posledné to byl zásah Boha do života pekelnice, aby tichou jí pomstu učinil, aby i nové jméno opomenuto bylo. Adam zachován zůstal, však Lilith se v Evu změnila, aby potomci snad zapomenuli pravé jméno své pramáti.
 

Co je lepší v mojí tvorbě?

Poezie (21 | 87%)
Próza (3 | 13%)

Jaký literární druh preferuješ při čtení?

Poezii (15 | 52%)
Prózu (10 | 34%)
Drama (4 | 14%)
Opište prosím kontrolní kód "5609"
Nikdo netvrdí, že se jednotlivé části nemohou rozšiřovat - stále mě napadají nové a nové nápady, které mohou zapadnout do jednotlivých sekcí. (Toto se jistě nevztahuje na Staré šuple - to by byla blbost...)
Dokonce nepopírám možnost vzniku plně nových sbírek...
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one