P1070784.JPG
Můžeš mě znát pod jmény Kerberos, Cháron, Fobos, Jean Jacques Juabel či Ravena. Zde mi říkej Daemone. Daemon je mým rádcem na tomto pozemském světě, je to mé spirituální, zvířecí Já.
Vítej poutníče putující cestami internetovými.
Zde nenajdeš ničeho jiného, nežli tvorbu mé pokřivené mysli.
Nic víc, nic míň.
Jestliže nemáš zájmu čísti tvorbu mou, opusť tyto stránky, nebo si vážně poškodíš mozek
A komu se to nelíbí, nechť mi brejle políbí...
wkvdy-71371.jpg
Variace na různá, opravdu různá témata, která nesedí přímo do Ze života či Ze života II...
Májová
Bez důvodu, beze strachu
Na zeď házím věnce hrachu
Kdysi byla má duše smělá
Dnes domovem mi je cela
 
Uvěznili mě zde ti
Jimž jsem nosíval oběti
Století za stoletím
Cítil jsem, jak si život hatím
 
Však nyní uzavřen jsem v cele
Krůpěje krve kradou se po těle
Kráčí, kráčí až na paty
To život končí nesvatý
 
Naposledy pak zaslechnu své jméno
Jež dlouho bylo ukrýváno
Až les věčně mne obejme
Hynku, Jarmilo, šeptejte: „Viléme!"
 
Půlnoční
Neboj se blesku, neboj se hromu
Když nebe černá, volám tě domů
Volám tě k sobě, volám tě v noru
Zatemním oblohu, zakryji horu
 
Otevři srdce, otevři oči
Kochej se se mnou, jak se svět točí
Vnímej to smysly, vnímej to tělem
Tohle jsem nezažil v životě celém
 
Neztrácej víru v měsíční záři
To svítí mé oko na temné tváři
Vyslechni řeč havraních křídel
To k tobě přilétá milující přítel
 
Peří zbaven jsem - křídla opadala
A ty jsi hrst těch per v náruči držela
Slepená mazutem, slepená steskem
Byla pak křídla a svázána bleskem
 
Ty lapla´s mě do příze svých lesklých pavučin
A já pak byl šťastný a schvaloval tento čin
V tomhle tvém pletení nadále zůstávám
Citu svému se navěky poddávám
 
Snová
Slzy svlažily mi polštář
Otevírám starý Snář
Hledám, co mi sny vzkazují
 
Noční přeludy mi nabízejí
Kaluže rudé a utrhané pařáty
Hříšné dlaně a křídla ocelových per
Otrávené dýky, roztrhané záclony
Opuštěná hřiště vymetená samopalem
 
Hledám v Snáři - nedaří se
Další opojení noci tančí na okna římse
 
Vidím dál, vidím do dalších snů
Hledím na netopýří křídla
Jsou svázána těžkým řetězem
Hledím na děsivé kříže z trní
Na nich usínají moji drazí
 
Probudím se, Snář hledám
Neodpovídá, zpět ulehám
 
Dále sním a dále cítím
Otevřené výhně inkvizitorské
V nichž tančí nahá čarodějka
Vnímám její bolesti, potím její pot
Žhnou mi její oči, vytéká jí moje krev
 
Procitám a sny se nalézt nedaří
Pošeptám je alespoň svému polštáři
 
V další sféře tvary se kroutí
Stáčejí se i někdy se vlní
Potkávám mrtvé příbuzné i bezduché živé
Každý list sraženého stromu
Ukrývá hvězdu strženou s nimi z nebe
 
Kapky potu zalily mou tvář
A pak stekly na oltář
 
Vidím netopýry poseté těžkými kříži
Polámaná křídla Draka
I šílené koně, koně nekované
Svatební rubáše
Obleky pohřební
 
Hlava má na podložce z peří
Snům těm nevěří, neuvěří
 
Potkávám své známé lidi
S nimi ty, které jsem si vysnil
Obcházím hroby stále žijících
A zdravím se s nebožtíky
Za zpěvu svištících per
 
Když si myslím, že sen již horší není
Pryč odchází zas probuzení
 
Dívám se do žhnoucí lávy
Na plameny šlehající z lesů
Z vesnic, z měst, z polí a luk
Na kopci na vše dohlíží
Samozvaný spasitel
 
Tuto noc naposledy otevírám oči
Na další, pustý, nadcházející den připravené
Rozhlíží se opět po své cele polstrované
 
Uvítací
Nechoď ke mně oknem, vrahu
Boty otři na mém prahu
Nezkoušel se ke mně vloupat
V krvi budu již se koupat
Odemknout ti již už běžím
Zazněl výstřel, hned už ležím
Otevři si skříňky, skříně
To ti pravím dost upřímně
Naplň batoh, naplň kapsy
Zajisti si všechny trasy
Aby jsi měl prchnout kudy
Jestli tudy...nebo tudy
Vezmi si, co uneseš
Tvoje je, co ukradneš
Avšak, až uděláš z domu krok
Milá má ti prostřelí bok
Padneš na zem k nohám jejím
To je tak vše, co ti povím
Stále se ti chce vejít?
Nebo bys chtěl raději žít?
 
Básnická
Proklatě opilý básník
Vytáhl svůj zápisník
A verše počal psát
Sny, jež se mu mohly zdát
 
Opilý ten pěvec davu
Pochmuřil se ve svém hávu
A verše plynou v písní pár
Nejeden to od Múzy dar
 
Havrani nad ním už krouží
Další rýmy tvořit touží
papíru dostatek však není
A rychle nese víno zapomnění
 
Vzal honem nůž, do stolu ryl
Svými slovy ho ozdobil
To nelíbilo se ale hospodskému pánu
Jenž měl draze tu desku vyřezánu
 
Popadl básníka a s ním i nůž
By se to nestalo vícekrát už
A skončil básník, tak jako stůl
Pak vzali ho do kola, zlomili v půl
 
Básník se na něj smutně díval
Když plamen v očích dohoříval
Nesténal, nekřičel a nesupěl
Ač k tomu bolestné důvody měl
 
Rozdrcen v páteři, zlomen v pase
Patřívají básnící k smutné rase
Sic střeží Nibelungů prsteny zlaté
Však nikdo je neprohlásí nikdy za svaté
 
Válečník s bolestí a se strachem
Pod zemí spí, už je prachem
A náhrobkem věčným se mu stůl stal
Do něhož si Epitaf vyřezal
 
Janova
Až polední zvony odbijí půlnoc
Pak skončí útrapná, zrádná nemoc
Slunce vyjde na západní straně
A nikdo neunikne té nejtěžší ráně
 
Nebe padne na rozsáhlá pole
Řeky tančit budou v jednom kole
Velesouš zmizí hned pod vodou
Déšť zaplaví i tu nejsušší půdu
 
Čtyři jezdci rozčísnou modrou klenbu
Pekelně zrůdnou budou mít podobu
A jejich koně ohněm žhnoucí hřívu
Krvavý měsíc je symbolem přílivu
 
Zlatavě září zástupy zbylých kostí
Na dně jich stokrát víc než dosti
Svítily Runy pro varování věky
Zmizely však do ignorace řeky
 
Starodávná
Půlnoční pěšina za noci bezhvězdné
Zírala na vlky jak brány pekelné
Ti sledovali ji s úšklebkem v tváři
Na vše hleděl Měsíc ve své černošeré záři
 
Půlnoční temnota v lednových hlubinách
Zvedaje vichrem sněhu padlý prach
Tu rozčísnuv ticho to ozval se třesk zbroje
A hlasy dětské lačné boje
 
Lesem zní šramot a štítů řinčení
Pro uši liščí ukrutné mučení
Ti spěchali všichni ke hrobu ve skále
Kde uložena byla hrozba pro člověka - krále
 
Protiva krále, miláček bohů
Zazděná do krypty nejtemnějších rohů
Visí na prádle, visí na spletené
Na rudém prostěradle, dříve však bělostném
 
Skončila takto ta dívka bláznivá
Sestra jí tento čin jedem však zazlívá
A snubník jediný proklál si hruď:
"Tys byla odvážná, já neměl chuť!"
 
Hádanky
Potemni tuto místnost celou
Zhasni svíce, světla žár
Pak prostupuj temnotou
Nezbyde tobě ni látky cár
 
Místo tobě určené
Vhodné pro se položení
Kolem svíčky rozestavěné
Ve vhodném rozvržení
 
Co za místo to je as?
Lože, krypta - zkus to zas
Kde obejme tě skoro mana?
Ano, myslíš správně - je to vana
 
Prosebná
Přistup blíže, noční stíne
Tahle zpráva tě nemine
Ať už chýlí spát se obzor
 
Jenom přijdi, bože spánku, i s dvojčetem svým
Neoblomní v činech, rozumem kamenným, pevným
Přistupujte i vy sem
 
Přijďte i vy, démoni mých nočních toulek
A zklidněte můj z rána úlek
Ať mám k ránu pokoje
 
Jen vstup, moje Padlá - Večernice, ty temnostní vánku
Kteráž každého dne odpočíváš na červánku
Přistup jen blíž k mému loži
 
Všichni bližte svoje kroky
Dneškem končí moje roky
Chtěl ještě jsem se rozloučit
Nežli budu muset jít
Sbohy, mějte se tu sladce
Již se ztrácím, ač se nechce
Zpovědi mi třeba není
Nechci od NĚJ rozhřešení
"Hříchu" neužil jsem, jak jsem moh´
Avšak Dole vrátí se prvý i druhý roh
Odcházím, mí přátelé
Již netvařte se kysele
 
Medvědí
U okna dokořán rozpaženého
Sedí dítě vprostřed křesla dřevěného
Let sotva pět
Sotva zná, jak velký je svět
Na klíně medvídka - místo oka nítě
Místo kožichu velrybářské sítě 

Sedí na klíně, z okna ven zírá
Zírá na jabloň, co ve větru zmírá
Zírá ven na ten strom roky zkoušený
Nezdá se býti v nejmenším zkroušený
A v medvědím kožichu síťovém
V tom malém oblečku plyšovém
Nebije srdce, neklepou zvonky
Jak by se mohlo zdát po dlouhé roky
Rozkvétá v kožichu plyšáka malého
Drobný květ - jak na špici toho stromu starého 

Pak foukl vítr, bujný severák
Omrzl kvítek a s ním i plyšák
V ruce ho držela již dospělá osoba
Které jsou medvídci k životu netřeba
Nebyl však pohozen do prachu cest
Svým lidským protějškem nechal se nést 

Nechal se nést na starý trůn dřevěn
Pro jinou velikost těla však stavěný
Ani se neohřál, v tu samou chvíli
Připadl medvídek novému cíli
Jiný zas tvor lidský ho v dlaních svírá
A opět jeho oko z okna ven zírá
A vidí na vršku jabloně letité
Několik kvítků - jak sluncem zalité 

Sedí si na klíně malého človíčka
A drobná jej zatím objímá ručička

Infinitivní
Lásku chtít po milenkách
Cit znát jen na účtenkách
Války vést jen s přízraky
Potom žádné cavyky

Sílu sát jen z topolů
Když nahoru je i dolů
Vydrancovat nebe
Zaprodat zemi i sebe

Vypálit Lunu a zpustošit luka
Popravit oko, co kouká
Zrady citů se bát
Nechtít se radovat, přestat se smát

Oči zavřít
Odejít

Jarní
Rozkvetlo moře jitřního kvítí
Žlutavé hvězdy na lukách svítí
A jimi cesta vede asfaltová

Zpívají ptáci - ti pěvci s křídly
Barvami třepotají motýlí ukryté víly
Když přervává je tón sbíječek

Mohutné plují bílé koráby nebem
Unáší je vítr a hraje si s listem
Letadlo vrhá stín na budovy ze skla a oceli

A kam se podíváš
Tam jaro ustupuje
Před dýmem a kouřem!

Nedokonalálálá
Lží a strachem poblouznění
Uplácali z bahna vratký stůl
A na něm se na kříži
Spasitelův obraz náhle slul

Kolo v kolo nezapadá
Řetěz ztratil hlas
Každý svou hymnu tiše skládá

Babylónští z lidských kostí
(Zuby jako hřeby
Lebky - kladiva - chřestí)
Sami sobě hrobku staví

Ararat se nevynoří
Holubice krouží
Ta vrána odpověď rozesílá
Že hory přístav pod hladinou plouží

Taje ocel v žhnoucím slunci
Poleno puká v suchu ve švech
A pak svatí stoupenci
Stolu nohu ulomili

Podzimní
Ve stínu kotlaného dubu
Zmučený leží starý elf
Neunese tělo zbroj
Leží na rubu
I meč a dýky rezaví
Dlouho stařec churaví

Větrem pole ohýbá pšenici
Tam, za zelenou loukou
Kam skřítci na lov myší chodí
Piští jak se včely rojící
A trpaslíci tam jsou a hobiti
Ve svých norách ukryti

Pak vysoko nad Nekropolí 
Stín se mihl dračích šupin
Jež zakryly na chvíli slunce
Jako mraky nad topoly
A síra plochu zavalila
Všechny stromy povalila

Noční
Zkrvavená na svém lůžku
Leží, sní a odpočívá
Kolem pavouků má šnůšku
Skelné oči přimhouřívá

Poslední objímá vzpomínky
Dne včerejšího žal
A kdesi v dáli nad pomníky
Černý kohout kokrhal

Břit překousl trubky rudé tekutiny
Azrael po stropě tančí
Obstojně smetá pavučiny
Tu nahoru, tu dolů kvačí

Řeky řinou se barvícím se prostěradlem
Dech i čas se krátí
Teskné zní tóny saxofonem
Těžko se mlha ztratí

Poslední slovo z jazyku klouže
Drží se rtů jak přilepené klihem
Vytrysklo by jak bláto z louže
Však nestihla říci SBOHEM
Když ze snu se probudila


Hrobařova
Kde kdy dávno v hloubi země
Kutal hrobař tóny temně
Svit louče usíná

Krajina přes okraj díry mizí
Slunce světlo je již cizí
Krůpěj potu stéká

Otevřená rána plane myslí
Hutného píseň kovu kvílí
Krev v žilách tuhne, pálí
Do propasti snění valí
Napříč žádost staletí
Ať jednou slunce prosvítí

Rudá je noc i den
Dávno ztratil bílý sen
Dole a v hloubi zná to jen
Zaznívá jen hliněný sten
Cit se v norách země ztrácí
Kvílí temné písně, jaké vyjí vlci

Polibek chtíče a city, to by chtěl
Smyslnou blízkost dvou položivých těl
Však pouze mrtvé zná

Literární
Já nastoupil na Opilý koráb
Květy zla nesa své milé
Však krátká to a prokletá chvíle

Kdo na moje místo usedne vedle ní?
Když Mé tuláctví táhne mne ven?
To jsem pak vždy opojen

Nebýval jsem vždy zarputilý tulák cest
Havran zpíval mi pod oknem
Mouchy na trávě rvaly se se Zlatým skarabeem

Není pouze verše tepu pod širákem
Autentické Kvílení své doby
A porta inferi stojí známým hroby

Morová
Kdo vyhřezl tvojich střev?
Kdo vysál ti všechnu krev?
Kdo vyrval ti údy z kloubů?
Kdo znetvořil tebe – chloubu?
Kdo vpálil ti cejch pochybení?
Kdo zahodil to, co není?
Kdo utrhl tebe – růži?
Kdo sroloval tobě kůži?
Kdo ti vyrval oči z důlků?
Kdo nenechal tě ani půlku?
A kdo odstřelil tě jako horu?
Přeci malý drobet moru…

Albínská
Již jsou tomu dlouhé věky
Tehdy mladé byly řeky
Dívky naze se oblékaly
Jen kadeře je zakrývaly

Tehdy jedna žila – Albínka jí říkali
Dlouhé vlasy barvy bílé na rámě jí splývaly
Pleť bílou měla jako mraky na obloze
Oči rudé jasně žhnuly v mlze

Vyšla jednou tato dívka
Prozkoumati lesní kvítka
Tetelila se tam samým blahem
Když kráčela po trávníku vlahém

V tmavém lese dívka bledá
Tu polehává, tu usedá
A očka se jí rozzářila
Ach, bozi, jak ta krásná byla!

Ta jí běžel rychle čas
Než na zem dopadl její vlas
Pak za ním tělo zkrvavené
Kulovnicí provrtané

Porazila křehkou vílu
Vylila jí z tepen sílu
Myslivcova žena dobrá
Která lovit chtěla orla

Ale Slunce zazářilo
Jelikož dívce závidělo
Její vlasy zářící
I jistou jiskru na líci

Popuzeno její září
Nevrle se na ní tváří
Závistí jak výheň plane
Samo od sebe potrhané

Plán je tehdy napadl:
„Co kdyby problém odpadl?“
Zbavilo se tehdy dívky
Uzamklo za smrti dvírky
Ale lesk tím nezískalo
 

Co je lepší v mojí tvorbě?

Poezie (21 | 87%)
Próza (3 | 13%)

Jaký literární druh preferuješ při čtení?

Poezii (15 | 52%)
Prózu (10 | 34%)
Drama (4 | 14%)
Opište prosím kontrolní kód "5609"
Nikdo netvrdí, že se jednotlivé části nemohou rozšiřovat - stále mě napadají nové a nové nápady, které mohou zapadnout do jednotlivých sekcí. (Toto se jistě nevztahuje na Staré šuple - to by byla blbost...)
Dokonce nepopírám možnost vzniku plně nových sbírek...
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one