P1070784.JPG
Můžeš mě znát pod jmény Kerberos, Cháron, Fobos, Jean Jacques Juabel či Ravena. Zde mi říkej Daemone. Daemon je mým rádcem na tomto pozemském světě, je to mé spirituální, zvířecí Já.
Vítej poutníče putující cestami internetovými.
Zde nenajdeš ničeho jiného, nežli tvorbu mé pokřivené mysli.
Nic víc, nic míň.
Jestliže nemáš zájmu čísti tvorbu mou, opusť tyto stránky, nebo si vážně poškodíš mozek
A komu se to nelíbí, nechť mi brejle políbí...
wkvdy-71371.jpg

Havran pohledem Havrana


Geniální autor literatury ,Edgar Allan Poe, kdysi napsal úžasnou, inspirativní a velice působivou báseň Havran (The Raven). Kdo jí zná, ví, že je vyprávěna z pohledu "vypravěče", ale jak by to asi vypadalo z pohledu Havrana...
Havran pohledem 
Havrana
Létám si nad tichou plání
A hnedle - z nenadání
Učiním lehké zaklepání

 Spíš? Spáči znavený
Tvůj domov tajemný
Je jednoduše čarovný

 Přilétám tě potěšit
Krev tvoji chci rozproudit

 V půlnoci - kdy světlo není
Přináším ti potěšení
Na tvou milou zapomnění

 Zbystři svoje chvilku zraky
Vždyť já mluvit umím taky

 Když vlétl jsem z tvých okenic
Napadlo mě: „NIKDY VÍC!"

 Netuším, proč tě vztek zajal
Zda jsem chybně vyslovoval

 O odpuštění žadoníc
Zvolám znovu: „NIKDY VÍC!"

 Pokouším se chybu zpravit
Jak jen mám tě teď zabavit?

 Zasměj se víc se mnou vtipu
Mluvit umím i bez chrupu
Všimni si barvy mého chlupu

 Kam zmizel ti úsměv z tváře?
Co teď mysl tvoji páře?
Trápíš se kvůli Kateřině, Báře?
Či pro jiné dívky ze Slabikáře?

 Netrap se, brachu! Na tu dívku zapomeň
Úsměv chci dát na tvé líce. Tedy mě tak odměň

Já nejsem jen hloupá slepice
Jsem Havran, co volá nyní: „NIC UŽ VÍCE!"

Je to lepší, nebo není?
Přineslo to zapomnění?
Slova ta snad mě více haní?
Tebe to snad ještě raní?
Stále utíkáš usmívání!
Zanech svého šklebení
Tohle není zjevení

 Přilétám ti pomoci
Bys sám netruchlil do noci
Oba jsme Osudu otroci

 Přetrhl jsem to truchlení
Horšího než to není
Leda Smrti poklepání
Na dvéře tak znenadání

 Záclony třou ti chladnou líc
Nic nepomůže, NIKDY VÍC
Ani hradba popelnic

 Srdce své jsi navždy zabil
Přitom sám sis ho ranil
Jako ulitu křehkou zlomil
Šest stop pod zem pohřbil
Kolíkem prorazil
A mráz pak zamrazil
Vše, cos nezdrtil
A pláčem nerozmlátil

 Netruchli, příteli, více
Teplé vezmi rukavice
I lopatu, pro mě lžíce
A společně kopajíce
Vyhrabme tvé zmrzlé srdce
Z mrtvé vyjmeme ho lednice
Přenesme ho do světnice

 Nečekej již, zmatený krtku
Rychle mi zběhni pro lopatku!

 Vyrveme ten tvůj orgán mrazu
Jinak tobě věštím zkázu!

 Vím, že leden je vždy chladný
Však vzmuž se, buď muž statný!

 Ne ten skrček kostnatý
Jemuž se smutek lepí na paty
Navrať sobě živel pátý
Sníh venku je způli ztátý

 Nejdeš. Athénina soška svědčí
Že raději budeš tu v křeči
Navzdory všemu nebezpečí

 Jedem tvá mysl zakalená
Životem je znavená

 Sám před sebou stojíš na prahu
Ty, života svého vrahu!

 Vyhlédni ze svých okenic
Tu krásu nezříš NIKDY VÍC!

 Lotře! Jaký ty jsi darebák
A já myslel, já hlupák
Že s tebou to bude jinak

 Nastavil jsi sobě mříž
Nikdy však ji neuzříš

 Nechceš-li mi naslouchati
Pryč se musím ubírati

 Pro Smrt nejsi správný, dobrý
Pro žití jsi zas vích chorý

 Co s tebou asi dělat mám?
Sám sobě nyní vyčítám
Tu otázku ti pokládám
Však odpovědi nečekám

 Zůstaň si tu, shnij si v sobě
Duší dávno ležíš v hrobě

 Tělo tvé je dávno pusté
Obličeje rysy zkyslé

 Tvá pleť bílá je - jak mléko od dojnic
Nevyléčíš se, NIKDY VÍC! 

Křídla má jsou odpočatá
Práce končí započatá 

Proklet buď, jsi nepoučitelný!
Žít budeš dál, jen z ozvěny
Roky útrap jsou ti souzeny

 Neléč se, nezpravíš tím nic
Nezpravíš už, NIKDY VÍC!

 Nejsem špatný, neber to osobně
Já jsem na tom podobně
Mé srdce též leží v roklině

 Pomáhati podobným mi činí
Alespoň krátké zapomnění
Na to, co mě prokletým činí
Též mě opustilo duší souznění 

Přiznávám se, zůstanu tu s tebou dál
Nám oběma se Osud smál

 Vysmál se nám do očí
A každý večer roztáčí
Naše duše nad kartáči

 Nelehký je život bez srdce
Mrazí tě ruce i líce
Nezahřeješ se, nebude NIC UŽ VÍCE! 

Budeš bloudit světa kraje
A všude tam láska zraje
Do očí to jednoho bije
Truchlivá nota mu v hlavě hraje

 Zůstanu tu. Nač jít dál?
Hodiny jsem tě tu uspával

 Nebylo to pranic platné
Naše mysli jsou obě zvratné
I když bývaly dříve statné 

To však po boku jsme měli
Ty, na které jsme nezapomněli 

Trápiti nás budou dále
Doma, Venku, v plném sále
Neustále, neustále

 Smutku jsme tu odsouzeni
Jiného už pro nás není
Není pro nás pohlazení

 Můra nočního druhu dopadla na pokoj
Hlava třeští mi jak orloj

 Pozbývám již dlouho sil
Dlouhou dobu jsem mluvil

 Na řadě již jen dlouhé mlčení
Venku větru skučení
Meluzíny hučení
Však bez srdce tlučení

 Pohledů těch na tisíc
Nezbavím se, NIKDY VÍC!
Zobákem svým lapajíc
Nezklidním se, NIKDY VÍC!
Západky starých okenic
Nepovolí, NIKDY VÍC!
Mráz je kolem, jde nám vstříc
Nepustí nás, NIKDY VÍC!

 Zůstalo nám, s větrem z hor
Jen to sladké „NEVERMORE!" 

NIC UŽ VÍCE!
NIKDY VÍC!
NEVERMORE!

Co je lepší v mojí tvorbě?

Poezie (21 | 87%)
Próza (3 | 13%)

Jaký literární druh preferuješ při čtení?

Poezii (15 | 52%)
Prózu (10 | 34%)
Drama (4 | 14%)
Opište prosím kontrolní kód "5609"
Nikdo netvrdí, že se jednotlivé části nemohou rozšiřovat - stále mě napadají nové a nové nápady, které mohou zapadnout do jednotlivých sekcí. (Toto se jistě nevztahuje na Staré šuple - to by byla blbost...)
Dokonce nepopírám možnost vzniku plně nových sbírek...
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one